jim's Site

Skutečné historické okolnosti vzniku první republiky

od uživatele Koruna Česká - monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska dne 31. říjen 2012 v 19:33

Pro zmaření úmyslu Karla I., přijmout Svatovácĺavskou korunu českých králů se tehdy svorně postavili jinak znepřátelené síly: zahraniční československý odboj, vedený prof. T. G. Masarykem a dr. E. Benešem, říšsko-německý generální štáb a nacionalističtí němečtí politici v českých i rakouských zemích. Jejich důvody se liší, ale snad právě proto vytvářejí zajímavý obraz. Prof. T. G. Masaryk a dr. E. Beneš vyzvali své stoupence mezi českými politiky, aby zabránili korunovaci Karla I. za českého krále, protože byli přesvědčeni, že se Češi nikdy nevzdají svého korunovaného krále. Nacionalističtí němečtí politici v Rakousku a českých zemích, usilující o připojení rakouských a českých zemí k Německé říší a německý generální štáb se obávali, že Češi získají sebevědomí, a snad i toho, že u většiny německého obyvatelstva v českých zemích zesílí, příp. se obnoví zemské vlastenectví a v rámci království, resp. Koruny české i pocit jednoty politického národa českého jazyka českého a německého (podobně existuje politický národ švýcarský jazyka německého, francouzského a italského). Lze tak usuzovat z toho, že vojenské a námořní ročenky c. k. monarchie uvádějí Němce z českých zemí ne jako Němce (na rozdíl od rakouských a jiných Němců), ale jako samostatný národ – Deutsch Böhmen, což lze přeložit spíše jako Německé Čechy (resp. německy mluvící Čechy) než České Němce, pravděpodobně proto, že se tak sami označovali. Záměr připojení českých zemí k Německu by pak mohl být pro odpor samotného německého obyvatelstva nereálný.

Ani v Rakousku, tj. „Královstvích a zemích na říšské radě zastoupených“ nebyla národnostní a státoprávní reforma jednoduchou záležitostí, zejména za války, kdy se Rakousko-Uhersko dostávalo do stále větší závislosti na Německu, svém vojensky i hospodářsky silnějším spojenci. Mezi nacionálně orientovanými Němci v českých a rakouských zemích se šířila a zdomácněla německá idea střední Evropy, podle které spojenectví mezi Německou a Rakousko-Uherskou říší spočívá na nadvládě Němců a Maďarů a že opravňuje Německo „podniknout opatření proti tomu, aby bylo zabráněno pokračujícímu poslovanšťování Rakouska a aby bylo přikázáno germánským elementům to postavení, které jim v zájmu Rakouska jako germánské Východní marky přísluší“. Znamenalo to nadvládu Němců a Maďarů nad ostatními národy s výhledovým cílem jejich poněmčení nebo pomaďarštění. Listinou, kterou císař a král František Josef I. dne 5. listopadu 1916 slíbil Haliči zvláštní postavení v říši. Tato listina vytvářela situaci, kdy v českých a rakouských zemích (včetně nynějšího Slovinska) byla většina německého obyvatelstva a podmínky pro uskutečnění německé střední Evropy se zdály příznivé. Dále byl připraven oktroj (vnucený zákon, vydaný císařem bez projednání říšskou radou, tj parlamentem), kterým měla být zabezpečena politická a mocenská nadvláda Němců v uvedených zemích. V Čechách měly být zřízeny krajské vlády a jednací řečí říšské rady se měla stát němčina. Císař a král Karel I. oktroj dne 11. dubna 1917 zamítl s tím, že sice na ústavu nepřísahal, ale cení si jí natolik, že ji neporuší v zájmu jednoho národa (měl na mysli Němce). Zamítnutí oktroje znamenalo odmítnutí německé ideje střední Evropy. Řešení národnostních problémů Rakousko-Uherské monarchie bylo naléhavé, ale koncepce řešení, na kterém pracoval už předchozí následník trůnu, František Ferdinand d´Este, byla v pojetí císaře a krále Karla I., odlišná. Monarchie se měla stát společným domovem rovnoprávných národů pod vládou Habsburské dynastie.

Vnitropolitické podmínky k reformě monarchie se po nástupu císaře a krále Karla I. jevily příznivě. Když státy Dohody zahrnuly dne 10. ledna 1917 do své odpovědi nótu presidenta Wilsona ze 16. prosince 1916 o válečných cílech Dohody pasáž o „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády…“ (byl to do té doby největší úspěch prof. Masaryka), političtí představitelé všech národů Rakouska tuto tezi odmítli. Nejrozhořčenější protest se ozval od Slovinců a Chorvatů, jejichž představitelé protestovali proti tomu, že mají být dáni pod cizí nadvládu připojením slovinských a chorvatských zemí částečně k Itálii a částečně k Srbsku, zatímco dosud žijí pod panstvím domácí, habsburské dynastie. Skutečně habsburská dynastie mohla být považována zejména Slovinci za dynastii domácí, vládla ve Štýrsku od 3. čtvrtiny 13. stol., v Korutansku a Kraňsku od 1. poloviny 14. stol. Věrnost dynastii, s tím, že „trvají na své příslušnosti k císařskému státu“ osvědčili rovněž političtí představitelé rakouských Rumunů. Představitelé rakouských Italů vyjádřili vůli žít „v rámci rakouského státu spolu s ostatními národy střední Evropy“. V podobném duch se ozvali i rakouští Rusíni (Ukrajinci) z Haliče a Bukoviny a uherští Chorvati.

Čeští političtí představitelé, čeští poslanci říšské rady, chtěli osvědčení věrnosti přednést zvláště slavnostním způsobem, na půdě říšské rady před císařem. V původní verzi bylo uvedeno: „…aby odpověděli na nedožadovanou intervenci nepřátel říše … Ať uslyší svět z nového ujištění, jež svému králi dáme, že zůstaneme věrni jemu i jeho potomkům, že vyhledávajíce práva a prospěch svého národa, vyhledáváme a vyhledávat chceme vždy zároveň prospěch monarchie habsburské, že věrně a trpělivě lneme ke králi a království, k císaři a císařství, a že stížnosti, jež jsme vznášeli a vznášíme proti nynějším politickým poměrům českého národa, nikdy neotřásly naší víru, že konečného uznání samobytnosti a svéprávnosti politického národa českého dosáhneme v rámci císařovi říše pod žezlem císařovy dynastie. …“. Požadované slyšení před trůnem jeho císařského a královského veličenstva se pro odpor ministerského předsedy Heinricha hraběte Clam-Martinice nekonalo. Předsednictvo Českého svazu (poslaneckého) se nakonec podvolilo žádosti ministra zahraničí, hraběte Czernina, aby v prohlášení nebyla žádná stížnost nebo požadavek a vydalo následující text: „Vzhledem na odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených států amerických Wilsonovi, ve které státy, válčící s mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden z cílů, k nimž chtějí pomocí zbraní dospět, presidium Českého svazu odmítá tuto insinuanci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že český národ jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen po žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky dalšího vývoje.“ Odpověď Českého svazu však neodpovídala přesné na proklamované válečné cíle Dohody o osvobození nikoli Čechů, ale Čechoslováků. Není známek, že by si někdo v Rakousko-Uhersku uvědomil rozdíl mezi Čechy a Čechoslováky. Byl to dr. E. Beneš, který kladl důraz na to, aby v nótě Dohody byli uvedeni Čechoslováci, nikoli Češi. Termínem Čechoslováci byla dotčena práva svatoštěpánské koruny, vzniká otázka, jest-li neměla vznést protest uherská politická representace nebo neměl být vyžadován protest Slováků. Nezdá se, že by si někdo z prezidia Českého svazu uvědomil, co znamená československý v nótě Dohody.

Přesto však toto prohlášení Českého svazu, tedy domácích českých politiků znamenalo tvrdý úder pro Masarykovu zahraniční akci, protože věrohodnost jejího tvrzení, že za jejím programem, tj. programem zničení habsburské monarchie a vytvoření samostatného československého státu, stojí celý národ, byla otřesena.

Počátkem roku 1918 nepatřilo mezi válečné cíle dohodových států rozděleni Rakouska-Uherska a vyhlašované cíle byly vlastně v souladu s reformními plány císaře a krále Karla I. a mohly v Uhrách dokonce přispět k provedení reformy. Po vyhlášení války USA Rakousko-Uhersku president Wilson veřejně prohlásil, že USA „ nechce Rakousko-Uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit“. Britský ministerský předseda Lloyd George 5. ledna 1918 oficiálně prohlásil, že rozdělení habsburské monarchie není válečným cílem. Dne 8. ledna 1918 zveřejnil president W. Wilson svých 14 bodů návrhu poválečného mírového uspořádání. Bod č. 10 říkal: „Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi národy si přejeme vidět chráněno a zajištěno, má býti dána nejvolnější příležitost k autonomnímu vývoji.“ V tomto znění je 10. Wilsonův bod v souladu s vlastními snahami císaře a krále Karla I. o přestavbu monarchie ve společný dům národů Rakousko-Uherska.

Smlouvy ze Spa z 8. května 1918, kterými byla omezena suverenita Rakouska-Uherska a stal se z něj satelit Německa znamenaly změnu postoje Dohodových států k Rakousko-Uhersku. Jedním z jejich válečných cílů se stalo rozdělení Rakouska-Uherska mezi sousední státy a nově vzniklé národní státy na jeho území. Dohodoví politici, jak se zdá, nebrali v úvahu vynucený charakter smluv ze Spa ani možnost, že po porážce Německa, která byla už jen otázkou času, se Rakousko-Uhersko mírovou smlouvou ze smluv ze Spa vyváže a bude moci být, po státoprávní a národnostní reformě, stabilizujícím prvkem evropské politiky a hrází proti bolševismu.

Josef Pejřimovský (historik)